Strach z odmítnutí

 

Malé dítě kope nožičkami a pláče, velmi usilovně. Nerozumí tomu, co se děje, kde se nachází a co vlastně znamená, že se narodilo. Je velmi maličké, je tomu sotva pár hodin, co na svět se podívalo. A ono neví, necítí blízkost nikoho u sebe, nevnímá svět, protože ještě neví a neumí. Je tu jen bytost, která přišla na tento svět – pochopit a žít.

Hodiny plynou, nic se nemění. Nikdo tam není. Nikdo nic nevidí. A čas utíká, pocity žádné, malé dítě ovšem vnímá – samotu, neznámé prostředí a strach, co bude dál. Nedokáže popsat, přesto vše vnímá, celým svým drobným tělíčkem vnímá.

Následující měsíce si ho z ruky do ruky přehazují, sepisují se lékařské zprávy o tom, co toto dítě ví a neví. Co vidí a nevidí? Nechce vidět realitu tak, jak je? Možná proto nevidí svět barevně, vidí-li ho vůbec?

Další týdny plynou, už je předem hodně jasné. Nikdo blízký na blízku není, kam vlastně dítě bude patřit. První místo, kde se o nejmenší starají, později však někdo nový přichází. Přichází lidé, kteří přijímají dítě za své – je to porod v srdci, tak rodinu mu dají. Ale hlavně – lásku, blízkost a kontakt, na kterou dítě vůbec není zvyklé. Neskutečně smutné a zázrak přitom velký, dítě se posouvá a léty se všechno mění.

A zde je dítě, nádherná žena, která se vydává na svou cestu. Diagnózy jsou pryč, jen někde v dáli zapomenutá nepoznaná minulost, která v ní zakotvená je, přitom však i naděje – naděje na život, naděje na lásku a pochopení, naděje, že nebude odmítnuta.

Pocity, které se v mnoha okamžicích objevují, vynořují se na povrchu skrz další zkušenosti s dalšími lidmi. Strach z odmítnutí vyvolaný prvním odmítnutím hned po narození. Strach a bezmocnost to změnit. Přece však život naději dal, jde se dál. Ona jde dál, pevně rozhodnutá být sama sebou, žít život bez strachu.

Odmítnutí přišlo mnohokrát ze všech stran. Bylo toho hodně, co zpracovat se muselo a přece po střepech v srdci jizvy zůstávají, jen pomalu se hojí a mnoho chyb ještě čeká poučení, pochopení a přijetí. Kdo jsem já? Kdou jsou lidé kolem ní? Kdo jsou ti, které jsem nikdy nepoznala? A přece jí dali život, možnost žít a být.

Jaký život by měla žít, aby naplnila jeho poslání? Milovat a být milována. Bez strachu z odmítnutí, neopětované lásky. Už léta to ví a přece stále vše není dořešené, jak by mělo být. Strach z odmítnutí občas sílí, jindy jako by tu nebyl. Je tu jen samota a přitom ne osamělost, umění sama být.

A tady ten strach stále v srdci je. Poznává lidi, kteří jí stále odmítají, milují a ona je, ale nikdy neoplácí. Pomoc druhým přes odpuštění jí vede k odpuštění i jí. Pomáhá druhým a nalézá minulost, která nikdy nebolela, protože nikdo téměř nic neví. Přesto stopy minulosti jsou v každém z nás, ona nese své břímě, učí lidi odpouštět, sama však dlouhá léta pláče, neví, co ještě víc udělat, jak jinak odpustit, aby její srdce bylo volné a láska jím mohla proudit bez obav. Strach z odmítnutí se vrací, protože nikdy neodešel.

Je stále tu, v jejím srdci, které chce milovat. Je to strach, který se nedá ze sekundy na sekundu překonat. Je to cesta odpuštění a pokory, která učí ocenění.

Do jejího života vstoupilo mnoho lidí, někteří jí naučili a poučili, ona všem velmi věří. Nechce nevěřit, chce dávat šanci. Zraněná tolikrát občas klopí zraky. A tu věta do očí jí udeří: „Jsem ráda, že Tě mám.“ Skutečně to tak může být?

Stará bolest odmítnutí je pomalu vyvážena, přichází okamžik, kdy si je ona sama vědoma, že je nádherná žena, která odpouští láskou ve svém srdci.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.